Kdysi dávno, v galaxii ne zas tak vzdálené, jsem býval normální chlap. Měl jsem své pivo, svůj ovladač a svůj klid. Pak přišla dovolená mé drahé ženy – a já zůstal doma. Sám. Tedy s dětmi, psem, a tím… tím bílým peklem zvaným pračka.
První den jsem byl odhodlaný. „Co může být těžkého na zapnutí pračky?“ říkal jsem si. „To zvládne i opice.“ No. Kéž bych měl tu opici, možná bych dopadl líp.
Den 1: Prací gel není sprcháč
Zalil jsem to modrým sajrajtem, přidal oblečení podle barvy (modrá, jiná modrá, černá – žádná věda) a zmáčkl tlačítko. Pračka začala hrozivě vrčet. Zmateně jsem jí přidal na rychlosti. Začala se třást. Pak vydala zvuk jako startující letadlo a na chvíli zmlkla. V tom momentu jsem taky zmlkl. Modlil jsem se.
Den 2: Proč jsou ponožky vždy liché?
Ráno jsem byl na sebe hrdý. Oblečení bylo suché (díky ústřednímu topení a fénu). Ale něco nehrálo. Měl jsem 7 ponožek. Sedm. Z toho 4 černé, 2 tmavě modré a jednu, co možná bývala bílá. Kde jsou ty ostatní? Podle mě pračka nežere jen energii, ale i textil.
Den 3: Příprava na apokalypsu zvanou školka
Oblečení na hromadě. Děti hulákají, že nemají kalhoty. Pes žere ponožku. Já mám nervy. A pak přijde vrchol – najdu ve filtru 3 lego kostky, gumičku do vlasů a pecku od višně. Když volám ženě, směje se tak, že to musím položit.
Pračka má víc programů než můj mobil…
Dětské oblečení se nesmí prát s červeným tričkem, pokud nechcete růžového batmana.
Ponožky jsou teleportované do jiné dimenze.
Až se vrátí moje drahá, přísahám, že jí budu líbat ruce. A možná i nohy.
