Mluví se o tom málo, ale samota ve stáří není jen smutná kapitola. Někdy je to začátek úplně nového příběhu – tichého, vtipného a překvapivě svobodného. A někdy ho píše někdo jako pan Karel – muž s šedivými vlasy, ostrým jazykem a srdcem, které se naučilo být samo, ale ne osamělé.
Pozvali jsme ho na kávu a zeptali se, jaké to vlastně je – být sám, mít na všechno čas a přitom neztratit chuť do života. A protože pan Karel bere věci s humorem, čeká vás rozhovor, který pohladí… a možná i rozesměje.
Pane Karle, jaké to je, být v důchodu a žít sám?
Popravdě? Klid. Nikdo mi neschovává ovladač od televize, nikdo neříká „nejez to, máš vysoký cukr“ – a já si můžu dát koláč ke snídani, obědu i večeři. Svoboda chutná po makovém závinu.
A samota? Nechybí vám společnost?
Ale kdepak. Já mám rádio, kočku a sousedku z vedlejšího vchodu, co mi nosí bábovku a občas i drby. Když chci mluvit, mluvím. Když nechci, vypnu si naslouchátko – to je výhoda moderní techniky.
Máte nějaké koníčky?
Jasně. Rád čtu detektivky, luštím křížovky a vynalézám nové způsoby, jak obejít mytí nádobí. A teď jsem začal psát paměti. Zatím mám tři stránky – první věta je: „Narodil jsem se, ale nikdo se mě neptal, jestli chci.“
To zní, že máte smysl pro humor. Pomáhá vám?
Bez něj by to nešlo. Když si člověk neumí udělat srandu sám ze sebe, bude ho svět bolet dvakrát tolik. Já si říkám: sice jsem starý, ale pořád lepší než být mladý a blbý.
Co byste vzkázal lidem, kteří se bojí stáří nebo samoty?
Aby si uvědomili, že samota není trest, ale prostor. Pro klid, myšlenky, smích, vděčnost. A že starší neznamená zbytečný. Vím o věcech, které dnešní generace vygooglit neumí.
Rozhovor s panem Karlem byl jako káva s příchutí moudrosti a vtipu. Ano, stárnutí může být výzva – ale s nadhledem, humorem a domácím koláčem to jde mnohem líp. A jak říká pan Karel: „Sám? Možná. Ale rozhodně ne opuštěný. Já mám totiž sebe.“
