Ještě před dětmi jsem byla odhodlaná. Měla jsem v hlavě plán. Nebudu křičet. Budu se vždy usmívat. Mé dítě nebude jíst rohlík z podlahy. A nikdy, ale opravdu nikdy, mu nepustím pohádky jen proto, že si chci v klidu vypít kafe.
Dnes? No… pojďme si otevřít deník reality.
❣️1. „Nikdy nebudu mluvit dětským hlasem.“
Aktuálně: „A kdo je moje zlatíčko? Kdo má pupíček jako knoflíček?“
(Ano. Mluvím tak i na psa. A možná i na manžela.)
❣️2. „Mé dítě nebude jíst sladkosti.“
Dnes si gratuluju, když to není čokoláda k snídani. A když je, říkám si, že hořká je vlastně zdravá. (Hořkou nejedl. Tak mléčnou. Ale se špetkou výčitek.)
❣️3. „Nechci, aby sedělo u obrazovky.“
Nechci. A přesto pohádka = káva bez přerušení. Dítě je šťastné. Já jsem šťastná. Jen Netflix je trochu znepokojený, že jsem už podruhé pustila stejný díl Prasátka Peppy.
❣️4. „Nebudu křičet.“
Křičím. Ale s láskou! Někdy i z radosti. Jindy, když najdu pastelku v záchodě. Nebo když slyším ticho – protože ticho znamená průšvih.
❣️5. „Budu mít uklizeno.“
Uklízím. Ale je to jako utírat déšť hadříkem. Uklidím jednu místnost – mezitím vznikne katastrofa v jiné. Doma vládne systém zkázy, který děti ovládají naprosto přirozeně.
Když jsem se stala mámou, zbořilo se pár snů. Ale vznikly nové. Reálnější, špinavější, občas hlasitější, ale rozhodně plnější lásky a humoru.
A i když jsem porušila všechny své předsevzetí – dělám to s radostí. A hlavně… s kávou, když se zrovna dívá na pohádku.
