Hubnutí. Magické slovo, které v nás vyvolává touhu, vztek, hlad a občas i slzy nad čokoládou. Zatímco muži vynechají jednu housku a zhubnou tři kila, my si dáme ořech a přibereme pět. Kde je ta spravedlnost? Zřejmě tam, kde končí ponožky z pračky – v jiné dimenzi.
První fáze hubnutí: Odvaha. Stoupneme si na váhu. Ne, tohle určitě nebyla správná poloha nohou. Zkusíme znovu. Se zataženým břichem. Bez ponožek. A s nadějí, že tentokrát číslo klesne aspoň o desetinu. Neklesne.
Druhá fáze: Motivace. Koupíme si nový diář, sportovní legíny a zdravou kuchařku. Listujeme recepty, které začínají slovy „vezměte čtyři kapary a kousek spiruliny“. Rozhodneme se, že budeme jíst čistě, zdravě a přirozeně – tedy pokud to nepřekazí PMS, víkend nebo náhlý výskyt dortu.
Třetí fáze: Realita. Po týdnu salátů a cvičení se cítíme jako bohyně. Váha? Stejná. A tak přichází vnitřní dilema: pokračovat, nebo si dát dort na protest proti systému?
Hubnutí není sprint, je to maraton. A ještě k tomu takový, kde na každém kilometru někdo rozdává muffiny. Ale jsme ženy. Umíme zvládnout emoční horské dráhy, hlad i leggings, které odhalí úplně všechno.
Tak si dejme klidně salát – a pak kousek čokolády. Protože nejdůležitější je nebýt štíhlá podle tabulek, ale šťastná podle sebe.
