Když jsme byli malí, chtěli jsme být dospělí. Mohli jsme si dělat, co chceme! Jíst zmrzlinu k snídani, chodit spát pozdě, nosit, co chceme. Nikdo nám neřekl, že to všechno přebije faktura za plyn, zkažené mléko v lednici a otázka „co zase k večeři“.
Dospělost není o moudrosti. Je to o tom, že víme, kde je ta jedna konkrétní lžička, která se hodí na jogurt. O tom, že se radujeme, když je v akci toaletní papír. A že když zazvoní telefon, první instinkt není zvednout, ale googlit, kdo to sakra volá.
Taky si pamatujete, jak jste si mysleli, že dospělí mají všechno pod kontrolou? Ha. Dneska slavíte, když si pamatujete heslo k internetovému bankovnictví. Anebo když si uvaříte kafe a nezapomenete ho vypít.
A ten paradox – máme práci, na kterou jsme se dřív těšili. Vlastní byt, po kterém jsme toužili. A každý večer padneme na gauč jako brambora, sníme dvě čokoládky „na nervy“ a přemýšlíme, jestli ten nový životní začátek necháme na pondělí… nebo radši na příští měsíc.
Dospělost je sice upgrade, o který jsme nežádali, ale když už ho máme, tak si ho občas i užijeme. Třeba když si koupíme polštář za 800 Kč a máme z toho radost větší než z dovolené. Nebo když si večer pustíme film a usneme po deseti minutách – a nikdo nám to nevyčte.
Tak si připijme (instantním kafem, samozřejmě) – na nás, unavené, lehce zmatené, ale pořád jedoucí dospěláky!
